Kontroverzný list od Patrizia Stella s kritikou na pápeža Františka

Drahé Božie Deti, bratia a sestry... skôr ako si prečítate list od Patrizia Stella, treba si uvedomiť, že sa jedná o "prísnu tradicionalistku", o ktorých sa vyjadrili pápeži: sv.Ján Pavol II. a František ako o kontroverzných osobách. Správanie spomínanej ženy nasvedčuje o tom, že jej neide o skutočné poznanie a dôvody, či spôsoby ako pomáhať pápežovi Františkovi v jeho apoštoláte, ale o uznanie a to aj za cenu ohovárania, na základe falošných domienok.

Poväčšinou jej názory a kritika na pápeža sú založené na dezinformáciach a jej osobných výkladoch učenia Cirkvi, ktoré sa často-krát nezakladajú na Pravde.

Ďalším paradoxným správaním jej názorov na profánnosť klerikov - čo sa týka ich výzoru - sa akosi nestotožňuje s tým, čo hovorí resp.požaduje od klerikov, keď samotná žena svojim výzorom sa nespráva podľa Božieho Slova a Jeho nariadení. Ani prefarbené vlasy nekorešpondujú s tým, čo nás učí morálka: "Vaša ozdoba nech nie je vonkajšia: zapletené vlasy, navešané zlato, preobliekanie šiat, 4 ale človek skrytý v srdci a čo je neporušiteľné: tichý a pokojný duch; to je vzácne pred Bohom. 5 Tak sa kedysi ozdobovali aj sväté ženy, ktoré dúfali v Boha a podriaďovali sa svojim mužom; 6 ako Sára poslúchala Abraháma a volala ho pánom. (1Pt 3,3-6)

5 A každá žena, ktorá sa modlí alebo prorokuje s nezahalenou hlavou, zneucťuje svoju hlavu: je to to isté, ako keby sa dala oholiť. 6 Lebo ak sa žena nezahaľuje, môže sa dať aj ostrihať. Ale ak je pre ženu potupou ostrihať sa alebo oholiť, nech sa zahaľuje. 7 Muž si nemusí zahaľovať hlavu, lebo je obrazom a slávou Boha, no žena je slávou muža. 8 Veď nie je muž zo ženy, ale žena z muža. 9 Ani nebol muž stvorený pre ženu, ale žena pre muža. 10 Preto má mať žena na hlave znak moci kvôli anjelom. 11 Pravda, v Pánovi nie je ani žena bez muža, ani muž bez ženy, 12 lebo ako je žena z muža, tak je aj muž skrze ženu a všetko je z Boha. 13 Posúďte sami: Sluší sa, aby sa žena modlila k Bohu nezahalená? 14 A neučí vás sama príroda, že mužovi je na potupu, keď si pestuje vlasy, 15 kým žene je na slávu, keď si pestuje vlasy? Lebo vlasy dostala namiesto závoja. (1 kor 11,5-15)

List od Patrizia Stella:

Nedávno jsem četla v jedné katolické revue článek, který konstatoval, jak v Církvi svaté po takřka dva tisíce let katolický věřící praktikoval a dále předával víru v Ježíše Krista normální cestou křesťanských modliteb, mše svaté, svátostí, dobrých skutků, tradicí zbožnosti atd. které byly v podstatě obsaženy v přítomnosti faráře, křesťanské komunity, v katechismu a v Božím slovu v Písmu svatém, aniž by viděl nebo přímo znal papeže. Někdy znal možná svého biskupa díky nějaké slavné liturgii, která byla rezervována jedině jemu. Věřící křesťan, i když věřil, že vrcholem celé církve podle Kristovy vůle je papež a biskupové s ním spojení a tvořící učitelský úřad, a pak všichni kněží, řeholníci, zasvěcené osoby a laici, nepociťoval potřebu spojovat se přímo s „nejvyššími vrcholy“, aby svou víru prožíval.

S nástupem moderních technologií se postava papeže poněkud vynořila z určitého druhu soukromí, odkud dokázal dříve účinně řídit celé své stádo na celém světě, protože milost Boží, rychlejší a účinnější než světlo, účinně pronikala lidská srdce. Občas vystoupil na piedestal, kde začal přijímat tu pohanu, tu chválu, ale vždy s důstojným odstupem, jak se sluší na „zvláštní morální Autoritu“, tu nejvyšší na světě, protože zastává od Boha svěřenou roli „Prostředníka mezi nebem a zemí“, mezi Božím majestátem a lidskou bídou.

Až přišel 13. březen 2013 a volba papeže Františka, která okamžitě vystoupila do popředí v záři reflektorů s takovým záběrem, že ihned vyvolala reakce často protichůdné, od těch, které mají ráz kolektivního triumfalismu, až k těm, které nemohou zadržet své krajní znepokojení nad některými jeho projevy a zcela neobvyklým chováním, nebo k odporu těch, kteří nejsou schopni akceptovat papeže stylizujícího se do role pouze jednoho z biskupů nebo dokonce ještě méně, jako by byl jedním z nás, protože není nic menšího než Zástupce Krista, nejvyššího a věčného Velekněze, když přijal od Krista skrze Petra klíče od nebe, tzv. primát, který spočívá nejen v moci „svazovat a rozvazovat“, tedy odpouštět hříchy, ale také moc vládnout Církvi.

Ale to, co nejvíce udivuje je, že papež František se nadále označuje jen za „biskupa Říma“, podepisuje dokumenty pouze jménem „František“, bez paraf, které připojovali všichni papežové ke svému jménu: „p. p.“ tzn. Pastýř pastýřů. Papežská ročenka 2014 se objevila pouze s titulem biskupa Říma. A tak zatímco v Římě trůní postava Benedikta XVI. jako „Nejvyšší Pontifex ve výslužbě“, jakoby Bergoglio nebyl příliš přesvědčen, že chce vykonávat papežský úřad, nebo co horšího, pokládá tuto postavu tradičně od věků spojenou s církví a s Petrovým primátem za překonanou, aby tak přenechal prostor pro vládu, jak to sám navrhuje, ještě kolegiálnější, než to předpokládá církevní Tradice: „papež a biskupové s ním spojení!“. „Demokratická“ vláda je svěřena z velké části místním biskupským konferencím, kterým je poskytována velká autonomie i přes velká nebezpečí, na která upozorňují průzkumy, jakoby pravda církve pramenila z hlasování a vyjádření většiny a nikoliv ze slova vtěleného Boha v Ježíši Kristu, pravda, kterou má papež jako svou povinnost střežit a neporušenou předávat.

Neuvěřitelný fakt, že to může být právě papež, který usnadňuje velice nejasným, zamlženým a zkomoleným způsobem ustupování od Petrova primátu, je znepokojující, ale zdá se, že to určitá proroctví předvídají, když mluví o tom, že se provalí dým satanův do chrámu, jak to řekl Pavel VI., a bude stoupat až k vrcholům církve. Jistota, že církev je Kristova a brány pekla ji nepřemohou, nás nedispensuje od povinnosti bojovat vytrvale na její obranu a žádat od Ducha Svatého dar rozlišování, abychom chápali, co se to právě děje, protože ďábel rafinovaně zamíchal karty a chce zamíchat i s námi.

Jsou to měsíce, co váhám vydat tento svůj alarmující text a dusím svou netrpělivost modlitbou, neboť jsem věrná a praktikující věřící, která miluje papeže a církev více než samu sebe, ale v určitém momentu jsem si řekla: Komu prospívá toto mlčení, tato moje vůle ospravedlňovat za každou cenu určité projevy, akty nebo tvrzení tohoto papeže, když hrubě skřípou v konfrontaci s trvalou naukou katolické církve? Neriskuji svým neomluvitelným mlčením, že se připojuji k onomu multikulturnímu a multináboženskému „sboru“, který mu zpívá hosana?

A skutečně, přes všechen jásot anonymních zástupů, jakoby na dálku řízených, přes všechny četné publikace o něm, knížky, trička, kterými jsou vytapetovány stánky, přes vánoční pozdravy, na kterých papež František líbá dítě a odsouvá do pozadí sv. Josefa, přes to a mnoho jiného je mnoho dobrých křesťanů, kteří se ocitli v krizi z důvodu záhadného chování tohoto papeže, jeho četných zcela nejasných výroků, které cenzurují jeho blízcí spolupracovníci z obav před skandálem a jiné musí být vysvětlovány a uváděny na pravou míru hodnými a horlivými kněžími, aby byly ve shodě s pravověrností a nevyvolávaly zmatek v duších. Mnohým z těchto výroků tleskají nevěřící nebo progresivní „vyspělí“, kteří uctívají tohoto papeže, protože se cítí posilněni ve svých bludech a chráněni božským milosrdenstvím bez nutnosti litovat nebo změnit život.

Dvě události mě obzvláště vyděsily:

1. Návštěva papeže v Quirinálu u prezidenta Napolitana (skandálně „vyznamenaného“ medailí papežské univerzity v Lateráně, komunisty a relativisty, který nikdy nelitoval, že vede Itálii do záhuby). Ten zahájil svůj proslov, kterým vyzvedává papežovo dílo, těmito slovy: „Ke všem věřícím i nevěřícím dospěla Vaše koncepce církve a víry prostými, ale mocnými slovy. Zapůsobila na nás nepřítomnost jakéhokoliv dogmatismu, odstup od pozic, které „nechtějí zavadit ani o okraj nejistoty“, tento návrat k zásadě „zachovat prostor pro pochybnosti“, jak je to vlastní velkým vůdcům Božího lidu.

To je, prosím, syntéza, jak lidé dobré kultury pochopili nauku papeže Borgoglia: jako „triumf relativismu, nejistoty, pochybností“ spojený s radostí nevěřícího, jakým je Napolitano, který si dokonce s papežem blahopřál k této krásné službě prokazované společnosti!

2. Poslední apoštolská exhortace „Evangelii gaudium“, která mi nahání husí kůži, protože je spředena z několika pravd, několika bludů a množství zmatků, které navíc kladou důraz na znamenitou dovednost Borgoglia smířit všechno protikladné do skutečně zapeklitého zmatku. Až do té míry, že církev, „polní nemocnice“ má povinnost přijímat bez rozdílu všechny, nikoli jen ty opravdu obrácené, což je nerozum spojený s rizikem, že časem všichni budou reklamovat nárok slavit své pohanské kulty na našich posvátných oltářích ve jménu církve „chudé a pro všechny otevřené“.

Pravá chudoba církve je zdravá průměrnost církve (jeden velký světec říkal, že se světem je to špatné, jestliže s církví je to špatné). A jestliže se ve světě množí kalamity, nezaměstnanost, ekonomický úpadek na celosvětové úrovni, vraždy a zvrácenosti, je to proto, že se neúprosně hroutí také poslední pravá hráz proti zlu a hříchu ustanovená Boží mocí v katolické církvi ve světě, protože je umožněno řádit moci temnot. Protože zde se nejedná pouze o střety politiků na nejvyšší úrovni, nýbrž o nadpřirozený boj mezi mocnostmi zla a Světla, přičemž Světlo představuje církev, ve které již ani kněží nemají živou víru a chápou ji pouze jako časnou moc (pochopitelně ne zcela všichni).

Z toho důvodu jsem se rozhodla vystoupit na veřejnost. Není málo těch katolíků, které tíží strašné břemeno viny a velké utrpení, jestliže se necítí ve shodě s papežem. Těm radím, abych zachovali ve svém srdci pokoj a cítili se plně a věrně katolíky a četli si právem v Katechismu katolické církve (891,892) a kánon 212 Kodexu církevního práva a přidali vhodnou četbu, kde jsou dobře dokumentovány dějiny církve, např. knihu prof. Roberta de Mattei: „Náměstek Kristův, Petrův primát mezi normalitou a výjimečností“ (Fede & cultura).

Neboť jestliže je pravda, že katolík je povinen poslouchat papeže, je současně pravdou, že poslušnost není nikdy slepá a bezpodmínečná, protože nachází svůj základ také v přirozeném zákoně, v oné božské Tradici církve, podle které je papež strážcem a nikoliv tvůrcem nebo revolucionářem či cyklonem. Cyklon, kamkoliv vstoupí, působí jen škody a utrpení a všechno ničí. Dnešní móda odmítat transcendenci a hledat božství v lidech a v dějinách a v určitém druhu moderního panteismu může představovat vážné nebezpečí: zůstávat pouze u osoby (říká se tomu papolatria) může nakonec zcela nahrazovat Krista, třebas nevědomě a v dobré vůli.

První rozčarování nastoupilo právě v onen den jeho volby, když se Bergoglio představil v bílém šatu bez červené mozety, kterou papežové nosí alespoň při slavnostních příležitostech, začal pozdravem spíše jako politik než církevní představitel: Dobrý večer, bratři a sestry! místo Laudetur Jesus Christus nebo Dominus vobiscum! Pozdravem, který byl pro nás ledovou sprchou, i když nás pak vyzval k modlitbě v tichosti, aby byl zahnán démon, který vždy ohrožuje duše. Velcí papežové dějin volali k věřícím: „Děti! Drahé děti!" A my jsme se skutečně cítili dětmi papeže a církve, dětmi Božími se svatou hrdostí. Nyní se cítíme sirotky uprostřed všeho toho povyku, který dále vysvětlím.

1. Bylo to prezentováno jako znamení chudoby, když se papež František veřejně vzdal nejen zmíněné mozety, ale také také bílé kleriky z tkaniny rezervované výhradně pro papeže, zlatého pektorálu a prstenu, nemluvě o odmítnutí červené obuvi a papežského bytu.

Může se to jevit jako nevýznamné detaily, ale ve skutečnosti každý z těchto předmětů obsahuje symbolický význam, který překračuje pouhý aspekt hodnoty zlata nebo perel či čehokoliv jiného. Např. pektorál, který představuje zlatý kříž, obsahuje částečku relikvie Svatého Kříže, a zlatý prsten „Rybáře“ připomíná papeži, že je jako sv. Petr především „rybářem lidí“. Zlato jako použitý materiál vždy představovalo královskou důstojnost, majestát, a jsou to starodávné drahocenné předměty, protože jsou předávány od papeže k papeži jako symbol něčeho transcendentního, co představuje závazek věrnosti a kontinuity s mandátem, který chtěl Kristus svěřit Petrovi jakožto prvnímu papeži. Proč nepoužívat tyto předměty s vysvětlením hlubokého významu obsaženého v jejich kráse? Odmítat tyto předměty je příznačné, protože v určitém smyslu to znamená také odmítání kontinuity s předchozími papeži.

Jestliže my v našem prostém životě se snažíme předat našim dětem a vnukům drahocenné předměty, které jsme přijali od prarodičů jako znamení „příslušnosti“ k rodině, k domu, k příbuznosti, ať je či není jakkoliv vznešená, proč by papež, který nepředstavuje nic menšího než samotného Krista, nejvyššího Velekněze, nástupce Petra, Skály, na které Kristus zbudoval svou církev, všeobecně uznávaný jako morální hlava, proč by právě papež se měl vzdávat neposvátnějších a obligátních znamení a zamíchat se jako „jeden z rovných“ do anonymního davu, který si myslí, že je utvrzován ve víře, protože se ho dotýká, líbá a objímá i při úplné neznalosti nauky víry?

Budiž mi dovoleno přirovnání: co by se stalo z útvarů karabiniérů, horských myslivců čí policie, kdyby rezignovali na své uniformy, znaky, kokardy a stupně, ale také na určitou příslušnost a veřejnou službu, při které jsou k rozeznání také podle svého oděvu a chování? Co bychom si o nich mysleli, kdyby se při své službě dali do tance právě když jsou připraveni k přehlídce, jak to provedli žalostně mnozí biskupové v Brazílii během nejvyšší liturgické slavnosti, jakou je mše svatá, a tak ji vlastně znesvěcovali? A toto je nová móda, která proniká do liturgické modlitby s mlčenlivým souhlasem papeže!

A je-li pravdou, že i Kristus žil uprostřed lidu jako chudý, protože se narodil v jeskyni, hledal útulek v cizí zemi, živil se prací vlastních rukou pokorně uprostřed zástupu, tato jeho chudoba a prostota nikdy nebyla na újmu jeho identity, důstojnosti a autority: Naopak, přijal zlato a kadidlo tohoto světa, zasedal u stolu s bohatými a mocnými, aby k nim promlouval o nebeském království, poroučel nečistým duchům, kteří ho poslouchali, zmátl zákoníky a udivil kněze, když je žádal, aby ho uznali jako Bohem poslaného Davidova potomka, přijal hold davu, a titul „Mistře“: „Kdo je ten který mluví s takovou autoritou?“ Ježíš také poroučel a posiloval s velkou autoritou, nikoliv jako jeden mezi sobě rovnými.

Papežská moc v sobě obsahuje také povinnost soudit, vyslovit soud o dobru a zlu. Když papež Bergoglio vystoupil se svým historickým výrokem: „Kdo jsem já, abych soudil...“, je to, jakoby zapomněl na svou autoritu Kristova náměstka, takže pak na světě není autorita schopná vyslovit soud o jakémkoliv faktu, události nebo osobě. Jestliže papež nejedná v plném souladu s tradicí učitelského úřadu církve, může být pokládán za papeže? Buď se pak nacházíme, jak soudí někteří, v sedivakantismu, nebo v pochybném „papismu“ kamuflovaném dobrotivostí, ekumenismem a irenismem. To je ovšem třeba co nejrychleji vyjasnit, jestliže opravdu milujeme papeže a církev.

K tomu ještě scházelo, aby se Bergoglio 4. ledna uprostřed vánoční doby vrátil a podtrhl onu dvojznačnou větu o gayích novou větou: Homosexuální páry předkládají dosud nevídané výchovné výzvy. Co to znamená? Těch jeho sibylských vět je již příliš, každý si je vykládá, jak chce, a vždy mají zapotřebí, aby je P. Lombardi nějak vysvětlil a „akrobaticky“ uvedl do souladu s pravověrností a zamezil tak dalším pohoršením      mezi věřícími. Ne nadarmo největší americká homosexuální revue navrhla Františka za „Muže roku“; jistě ne proto, že by se její vydavatelé obrátili, ale protože cítili, že papež potvrzuje jejich konání, jakoby dostali požehnání a povzbuzení, aby pokračovali na své cestě a svěřili ji Božímu „milosrdenství“. A na mnoha místech svět gayů vychvaluje papeže jako „oficiálního zastánce“ jejich práv. Asi to není to, co chtěl Bergoglio říct, ale lid to tak chápe a vtipy jsou upřesněním pro toho, kdo chce potvrdit své výroky. Papež má povinnost „hovořit málo, ale jasně“, zatímco mluví naopak příliš a zamlženě.