Starokatolíci - schizmatici - neprijímajú primát pápeža Františka
Primát v církvi
A přesto jsou slova, která Ježíš směřoval Petrovi, důležitou součástí jeho zvěsti a udržují si po všechny časy pro církev neztratitelný význam. Petrova služba proto musí být v poslušnosti vůči zvěsti Páně v církvi vykonávána nadále. A sice musí být nejen zvěstována, nýbrž musí nalézt výraz i v organizaci úřadů církve. Jakým způsobem se tak ale má stát?
Římskokatolická nauka
Na otázku, jak má být Petrova služba v církvi odůvodněna a jakou má mít podobu, byly dány v průběhu církevních dějin dvě různé odpovědi, které jsou vzájemně neslučitelné. V souladu s oběma proudy tradice se na základě onoho mysticko-hierarchického základního pojetí učí, že osobní primát apoštola Petra (tedy nikoliv pouze Petrova služba) přešel na římské biskupy a v nich dále trvá. Myšleno přitom je, že každý římský biskup stojí s Petrem, „knížetem apoštolů“, v tajemném mystickém osobním společenství, takže kdo naslouchá papeži, naslouchá apoštolu Petrovi a skrze něj konečně Kristu samotnému, jehož (jediným) zástupcem biskup Říma je. V důsledku použití mnohem pozdějšího kuriálního právního myšlení se přitom předpokládá, že Ježíš předal již apoštolu Petrovi božský právní primát nad celou církví sed všemi k tomu náležejícími kompetencemi a tudíž že tedy proto i papežům, protože v nich Petr žije dál, náleží a vždy náležela plná a nejvyšší univerzální biskupská moc nad celou církví, a že ji vykonávají, resp. ji od počátku vykonávali, s neomylností, která je neomylností samotné církve. V tomto postavení se stává Petr „biskupem biskupů“, ve kterém je osobně zastoupena nejen jednota církve, ale i společenství biskupů, takže mu kanonické právo přiznává právo „sám ze sebe, bez přivolení církve“ přijímat konečně platná rozhodnutí, co je božským zjevením. K odůvodnění tohoto zvláštního postavení papeže bylo zastáváno svého času následující pojetí: Tak jako apoštolé neobdrželi své zplnomocnění přímo od Krista, ale od něj skrze knížete apoštolů Petra, tak také biskupové přijímají své pravomoci, každopádně právo je vykonávat na sobě svěřeném lidu, od papeže.
Tato nauka, která má ve svých základech a ve svých rozhodujících formulacích původ v učení papeže Lva I. (+ 461), byla později teology a především kanonisty středověku dále dotvořena a poté I. vatikánským koncilem prohlášena za božsky zjevenou pravdu. Jí zavázán se zjevně projevil i papež Pavel VI., který na Ekumenické radě církví v Ženevě výslovně prohlásil: „mé jméno je Petr.“
Toto učení ale bylo právě to, proti čemu starokatoličtí teologové v sedmdesátých letech nejrozhodněji bojovali. A byla to právě především věta o biskupské univerzální pravomoci papeže a teprve ve druhém sledu věta o neomylnosti ve věci nauky, která jimi byla odmítnuta. Přes oslabující výklady, které toto učení od roku 1870 zaznamenalo, je musíme i dnes jednoznačně odmítnout. Neboť odporuje svědectví a celému základnímu postoji Nového zákona, jakož i tradici nejstarší církve. Novému zákonu je nejen úplně cizí myšlenka, že v biskupech Říma „žije, předsedá a soudí“ sám Petr mystickým způsobem (tak I. Vatikanum), ale oba základní předpoklady, na nichž celé učení spočívá, novozákonní a církevnědějinný, nelze žádným způsobem prokázat: tedy zaprvé, že Petr svůj úřad, který byl jedinečný, vůbec mohl a chtěl předat, a zadruhé, že se tak stalo v Římě a proto jsou biskupové Říma jediní právoplatní osobní nástupci apoštola Petra. Zatřetí a nakonec je třeba říci, že podle této nauky byl biskup Říma vyzdvižen nad církev a její biskupy takovým způsobem, že tím – na což naši otcové poukazují – bylo znCčeno biskupsko-synodální zřízení staré církve, které, spočívajíc na principu zásadní rovnosti biskupů, neznalo přednost jednoho z nich v takto přehnaném smyslu. Tímto se nechceme pouštět do dalekosáhlé polemiky, ale chceme se pokusit říci, jak se máme k papežství stavět pozitivně.